Bitva u Cullodenu

Bitva u Cullodenu
	konflikt: Jakobitské povstání
	Bitva u Cullodenu (David Morier, 1746)
Trvání	16. duben 1746
Místo	Culloden východně od Inverness, Skotsko
Souřadnice	57°28′38″ s. š., 4°5′33″ z. d.
Výsledek	Vítězství britských vojsk.
Strany
Velká Británie	jakobité ; Francie
Velitelé
Vévoda z Cumberlandu ; William Keppel ; John Huske ; John Mordaunt ; Henry Hawley	Karel Eduard Stuart ; George Murray ; Donald Cameron ; John O'Sullivan ; John Drummond ; James Drummond
Síla
asi 9000; 15 praporů pěchoty, 4 pluky dragounů, řada skotských dobrovolnických jednotek, 16 kanónů	asi 5400; 21 praporů pěchoty, 400 jízdních, 12 kanónů
Ztráty
50 mrtvých ; 259 zraněných, 300 zemřelých na následky zranění	1500 – 2000 mrtvých ; nebo zraněných; 154 zajatých ; 222 zajatých
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Cullodenu (skotskou gaelštinou Blàr Chùil Lodair) byla posledním vojenským střetnutím Jakobitského povstání z roku 1745. Proběhla 16. dubna 1746 nedaleko vesnice Culloden poblíž Inverness na Skotské vysočině. Britské vládní vojsko, které vedl vévoda z Cumberlandu, zde porazilo armádu jakobitů, jíž velel Karel Eduard Stuart. Jednalo se o poslední otevřenou bitvu vybojovanou na britské půdě.

Karel Eduard byl nejstarším synem Stuartovského uchazeče o britský trůn Jakuba Františka Stuarta, který žil v exilu ve Francii. Věřil, že jak ve Skotsku, tak v Anglii existuje podpora obnovení vlády Stuartovců, a proto připlul v červenci 1745 do Skotska. Sebral armádu skotských jakobitských přívrženců a během září se zmocnil Edinburghu a porazil britské vládní vojsko v bitvě u Prestonpansu. Vláda povolala zpět z Vlámska vévodu z Cumberlandu, nejmladšího syna krále Jiřího II., s 12 000 vojáky, aby se s povstáním vypořádal. Povstalecká jakobitská armáda vtáhla do Anglie a dorazila až k městu Derby v hrabství Derbyshire. Poté se však obrátila zpět, protože se k ní přidal jen malý počet anglických dobrovolníků.

Jakobité s nevelkou francouzskou vojenskou podporou se pokoušeli upevnit svoji vládu nad Skotskem, kde proti nim počátkem roku 1746 stálo početné britské vládní vojsko. Takzvaně „propadlé“ vítězství jakobitů v bitvě u Falkirku nepomohlo změnit strategickou situaci – s tenčícími se zásobami a financemi a vládním vojskem, které vévoda z Cumberlandu doplnil a zreorganizoval, nezbývalo jakobitskému vedení než se Angličanům postavit a bojovat.^[3] Obě armády se nakonec střetly u Cullodenu, v terénu, který více vyhovoval Cumberlandovu většímu a odpočatějšímu vojsku. Bitva trvala jen hodinu, ale jakobité při ní utrpěli krvavou porážku. Přišli o 1500–2000 mrtvých nebo zraněných,^[1]^[2] zatímco na druhé straně bylo jen asi 300 mrtvých či zraněných.^[1] Ve Skotsku sice jakobitům zůstalo ještě na 5000–6000 bojeschopných mužů, vedení se však rozhodlo, aby se rozptýlili, čímž fakticky ukončilo povstání.^[4]

↑ ^a ^b ^c ^d PITTOCK, Murray. Culloden (Cùil Lodair). [s.l.]: Oxford University Press, 2016. (Great Battles). ISBN 978-0-19-966407-8. S. 256.
↑ ^a ^b HARRINGTON, Peter. Culloden 1746, The Highland Clans' Last Charge. Redakce Chandler, David G.. [s.l.]: Osprey Publishing, 1991. (Campaign series; sv. 12). ISBN 978-1-85532-158-8.
↑ Falkirk II [online]. [cit. 2019-04-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-31. (anglicky)
↑ Zimmerman, Doron. (2003) The Jacobite Movement in Scotland and in Exile, 1746-1759, pp.23-25

[Pittock-1] PITTOCK, Murray. Culloden (Cùil Lodair). [s.l.]: Oxford University Press, 2016. (Great Battles). ISBN 978-0-19-966407-8. S. 256.

[PH1991-2] HARRINGTON, Peter. Culloden 1746, The Highland Clans' Last Charge. Redakce Chandler, David G.. [s.l.]: Osprey Publishing, 1991. (Campaign series; sv. 12). ISBN 978-1-85532-158-8.

[3] Falkirk II [online]. [cit. 2019-04-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-31. (anglicky)

[4] Zimmerman, Doron. (2003) The Jacobite Movement in Scotland and in Exile, 1746-1759, pp.23-25

[1]

[2]

[3]

[4]